Jak jsem se dostal do klasické literatury ....

Díky přednášce "Základy mikroprocesorové techniky" jsem se dostal i do klasické literatury, neboli do humorného a vzácně realistického spisu "Úvod do matfyzáka", který doporučuji k přečtení každému, kdo měl, má, chtěl či chce mít něco společného s Matematicko-fyzikální fakultou a studiem na ní. Celý spis se vyskytuje na tuzemském Internetu v mnoha exemplářích (např. zde). Pasáž týkající se mé osoby si dovolím ocitovat doslova (i bez laskavého svolení neznámého autora):

Samotne zkousky pak mivaji prevazne uniformni prubeh. V zasade je lze delit podle nekolika hledisek: Podle komunikace rozeznavame typ obecny, typ Peterka a typ Pultr. Obecne to vypada asi nasledovne. Zkousejici simultanne obsluhuje neco kolem sesti studentu v ruznych stadiich rozkladu. Tem, co uz uzrali, zapisuje znamku a vede zaverecnou rec. Vetsinou se nevyhazuje, zkouseny k teto alternative dospeje posleze sam a o ctyrku se prevazne prosi. Zkousejici zada tema, zkouseny popise nekolik papiru a pak se oba predhaneji, kdo to rychleji precte. Student se snazi co nejrychleji projet mista, ve kterych nema jistotu. S vysokou frekvenci strida pred pedagogem papiry a chaoticky v nich ukazuje prstem.

Naproti tomu u Pultra panuje naproste ticho, ktere rusi jen nervozni susteni papiru a pronikavy Pultruv hlas. Komunikace s nim probiha jen pisemne. Polozi otazku, nato zachrasti pero, pak je chvili pauza, ve ktere Pultr lusti prave vznikle klikyhaky.

Kdezto Peterka temer vubec nemluvi. Nove prichozimu prstem ukaze krabici od pocitacoveho papiru s nastrihanymi prouzky s otazkami a volnou zidli. Pri tom vsem totiz posloucha napinave vypraveni o mikroprocesorech a mlcky dava signaly: 1) to nechci slyset; 2) to chci slyset jeste jednou. Nektere partie ma zvlast oblibeny a prijde-li nekdo s prijemnym hlasem, musi je vypravet az do ochrapteni. A treti signal hojne pouzivany i u ostatnich pedagogu - uz toho bylo dost, dejte mi index. U Peterky dvojku dostane jen ten, kdo kokta nebo nejmene trikrat v tesnem sledu zopakuje, ze nic neumi, a dolozi to minutou mlceni.

Co k tomuto výstižnému hodnocení dodat? Asi jsem skutečně byl moc měkký. Od té doby se ale mnohé změnilo, přednáška o mikroprocesorech zanikla v podstatě bez náhrady, a já jsem se při zkoušení jiných předmětů snad naučil být trochu přísnější. I když leckdy mám v té současné záplavě zkoušekchtivých studentů spíše opačný pocit.


© Jiří Peterka, 2009 | design & coding by myself
Valid HTML 4.01 Transitional  Valid CSS!